Historie Římského travertinu

Vznik travertinu v oblastech Tivoli a Guidonia

Objev mořských fosilií ve vytěžených surovinách dokazuje, že hory Tiburtini a Cornicolani v období třetihor, asi před deseti miliony lety, byly zaplaveny mořskou vodou. Na začátku čtvrtohor, asi před milionem let, se úroveň zemského povrchu zvedla a moře začalo klesat, až ustoupilo úplně. Z podzemních hlubin začaly na povrch země vyvěrat teplé prameny, které se smíchaly se sirnými plyny, vystupujícími ze ztuhlého magmatu z posledních sopečných akcí, dnes již nečinné sopky v oblasti Lazio, Colli Albani.Zahříváním se uhličitan vápenatý rozkládal a vzniklý roztok vápence na plochém zemském povrchu stagnoval. Tak se vytvořily ideální podmínky pro sedimentaci usazeniny. Tvorbu této chemicky usazené horniny podporoval cyklus vypařování a opětovného zaplavování oblasti, který nebyl narušován vodními proudy či prameny.

Sedimentace ve skutečnosti probíhala v různých cyklech a fázích. „Lapis tiburtinus“ je charakterizován vrstvami vápencových mas oddělených tenkou vrstvou jílu způsobenou povodněmi. Kompaktnost této horniny je způsobena jednak tlakem nadložních vrstev na spodní vrstvy a jednak také díky nepřetržitému srážení uhličitanu vápenatého, který se pro jeho propustnost usazoval v nejhlubších vrstvách. Strukturu travertinu a nezaměnitelnou, zjevně různorodou barvu lze přičítat vnějším činitelům a přítomnosti rozkládajících se rostlin a živočichů uvězněných během kontinuální sedimentace uhličitanu vápenatého. Přírodní barva se pohybuje od mléčně bílé až po barvu vlašského ořechu, disponuje různými odstíny od žluté až po červenou.

Římský travertin

Termín „Římský travertin“ se začal formovat z latinského názvu za starověkého Říma „Lapis Romanus“, kámen Říma. Později byl název pozměněn na „Lapis Tiburtinus“, kámen Tivoli, odvozený od názvu města Tivoli, kde jeho bohaté ložisko nalezené ve 3. století př. n. l. na rovinatém území nedaleko Říma v okolí měst Tivoli a Guidonia Montecelio umožnilo otevření nespočetných těžebních lomů. Jméno „Tiburtinus“ se časem změnilo na „Tivurtinus“ a z něj bylo odvozeno slovo Travertin.

Zpočátku se travertin používal jako plnicí materiál pro základy staveb. V dobách vlády prvního římského císaře Augusta (od 1. století n. l.) se začal tento ušlechtilý materiál používat pro velká díla. Odhaduje se, že Římané vytěžili asi 5,5 milionů kubických metrů travertinu. Obrovské bloky travertinu se přeplavovaly pomocí vorů obsluhovaných otroky po směru toku řeky Aniene, která se vlévá do řeky Tibery protékající srdcem Říma. Od 16. století se přeprava kamene začala realizovat po cestě via Tiburtina, kdy byly obrovské bloky travertinu přepravovány velkými vozy taženými voly a buvoly (tzv. „codettoni“). Tento způsob dopravy přetrval až do 19. století.

Důvodem pro výběr tohoto kamene byla bezprostřední dostupnost travertinových lomů z Říma a jeho charakteristika jako silného, ale zároveň pružného materiálu, který byl snadno zpracovatelný a navíc se vyznačoval širokou škálou teplých odstínů.

Stejně jako mramor umožnil dovést k dokonalosti sochařská díla, travertin v jemně modelovaných sloupech reprezentoval sílu Říma.

Římský travertin byl vždy využíván na výstavbu velkolepých budov a památek. V dobách římských vzniklo např. Colosseum, které bylo jako symbol tohoto věčného města postaveno ze 100 000 kubických metrů travertinu, divadlo Marcellus a nespočet jiných chrámů a triumfálních oblouků.

V 17. století v období baroka Gian Lorenzo Bernini použil travertin pro základnu Fontány „Čtyř řek“ (Fontana dei Quattro Fiumi) na náměstí Navona a poté na kolonádu Baziliky svatého Petra, na které pracoval více než 40 let, i přesto, že se z části jednalo o „recyklovaný“ materiál z Colossea.

V 18. století architekt Ferdinando Fuga použil travertin na fasádu Baziliky Santa Maria Maggiore, Francesco De Sanctis jej využil na slavné Španělské schody či Nicola Salvi pro stavbu Fontány Di Trevi.

Ve 20. století, s příchodem fašismu, který vždy hledal spojení se slavnou minulostí Říše římské, se travertin stává symbolem režimu. Byl vystaven Palác civilizace v nové čtvrti Roma-Eur, Olympijský stadion, Kongresový palác v Římě a další.

Od padesátých let vývoz do zahraničí postupně zesílil a nyní pokrývá tři čtvrtiny celkové produkce. Důkazem toho jsou známé světové architektonické projekty, které vzdávají hold jak Římskému travertinu, tak profesionální dovednosti mistrů řemeslníků a zároveň společnostem, které je zásobovaly.

Závěrem lze konstatovat, že travertin je uznáván jako „skromný“ materiál schopný vytvářet skutečné skvosty.